KDYŽ TONUL ZÁPAD...

Když tonul západ v červánkovém moři,

a luny jas když mračno protínal:

pod jabloní, jež rudým květem hoří

a vůni rozpíná až v lůno skal,

jsem bludnou nohou k odpočinku stanul.

Šeř plížila se truchlá, mámivá,

a po osení teplý větřík vanul,

co večernice vzplála zářivá.

Stesk pojal mne, a hlavou duma táhla

o květech mládí dávno uvadlých,

o rose lásky, jíž má duše svlahla,

o bouřném dmutí mladých ňader Tvých –

O cestě po lukách při luny svitu,

kdy, města vzdáleni vždy víc a víc,

jsme upírali zraky ku blankytu,

a Tys se chvěla, blahem zmírajíc...

A přec, ó žel, že pravdu musím říci,

čas odvál drsně vřelé lásky pel,

a Ona tolik, tolik milující,

ten dobrý šotek na mne zapomněl...

Jak stál jsem opřen o kmen jabloňový,

pad’ lísteček mi svěží do klína;

tu hlavou šlehlo: hle, toť život nový,

snad přece na mne ještě vzpomíná.