KDYŽ TOUŽÍ SRDCE...

Když touží srdce po blahu,

to větřík ňadrem zavane,

a z tajné citů hlubiny

podoba světlá vytane.

Jí plane hvězda na čele,

a z oka září nebesa,

ba se rtů line jarní zpěv, –

a touha slyší, zaplesá! –

Ta chvíle mění zemi v ráj,

a květný ráj u lásky chrám – –

ó žel! kdy člověk prohledne,

a v chrámu tom se vidí – sám...

Hoj – mizí vábná postava,

a stopy není po slasti –

jen ve hrudi to zavíří

jak bouře noční v propasti.

A černé stíny, děsivé

jen trhají se po skalí,

ta jejich ústa šklebivá

smějí se, jak by plakaly.

Pro jednu chvíli – taký bol! –

Žene se dále divý rej,

a hloub a hloub – a tiš a tiš –

propastí tma – klid – beznaděj...