Když tricolor všech šperkem duhu v pstrosti
Když tricolor všech šperkem duhu v pstrosti
kdys kreslil Diespiter na paletě,
tož tvůrčí, snění aethru na tapetě
a sylbu colosnou táh’ ve azúru,
literu v dělnosti své píli v chmuru,
jež stkána z lásky meteorů k větě
creace v dozvuk byla v splendidnosti,
děl agathodémos ku otci světů
a Gai luhu, plánu, hvězd jak solů,
děl v skromnou námitku, stoudnou jak v bolu:
„Co platen přepych oslných scal v jas
v krb porfyrový plamu bude as,
v hor klín a strž? Poslání milosti zmaří
tvé kletbou paprsk, bije v stěnu v šláři
skalnou! – Nech barvu zkameněti, Pane,
pro věčný znak a symból světu v žas,
vzor, doklad; solu scály ať se snoubí
tvé něhy, slitování, v Gai hloubi
a stěn těch skalných v hrudi svítí leda
v skryt ve poklad, v bohatství dolu
jeho a dědictví.“ Tu štětec v znětu
apellské duhy v šij colosnou skály
ponořil, schýlil Diespiter, skane
ať děcko blesků v ni, glób velký, kalý
ať v millionu odstínů v hru ssedá
se v šlaky, žíly, vrstvy, stuhne, stane.
A krůpěj colossného skameněla
štětce a z nachu hlať granátu skvělá
vzplála a vzkynula, tak chrysolith
z smaragdné rosy oceánu v kmit
jak vznořil se, vstal, z bělu v odstín daří
ať mléčným svitem agath, z aethru vzhoře
azuru jasného saphir ať v skoře
svítí. – Co dílo platno nám, se ptali
my s Daedala se dělníky kdy, v líp
by nesmírný dóm, žasný Mína stuh,
rost’, šířil, klenul se a kýval v vzruch.
Čím exposice, nač jich třeba, lkali
spořiví mravokárci, s liquidací
a deficitem, věž Babelu, dluh
nač hrozit má. A víc namítal vtip,
se bystře na projektech kdys. Toť v krátce
jak v stesk se tázat: Platna genia práce
čím lidstvu, foru, sedm divů pólů
kdy v rum se zvrátilo, sám colos Rhódu,
v dlaň lampu Phoiba, ať vzpoury v shodu
otroků, mausolea stavitelů
kdys pomníš, helénských v chor výtvarníků,
sochařů dělný. Hellas leč cti v mžiku
své úkol poznala a pochopila v díku
a mistři na řád svůj, z prostředku stolu
svého v sklon dílo provedli. Briaxis v včelu
čím léna, Skopas, Phidias sám, zřící
choť héra mrtvého střep prázdní v lac
libru s popelem téhož ve rozpak.
V vítězství umu Hellady se v líp
v Carii cizí i afaira v láci
královny insolvence, v ostentaci
patriotismu směnila. Byl bystr
v cti pochopení patrie své mistr,
ve svátek umění a bacchanale
ať zasvěcení mausolea v mále,
Heläenis, vzplálo. Exemplu vždy mněme
v obdobu takého a střet ve podnik všady
rozměrů nevšedních. Čin gigantický
vznět v základ má lenejský a pythický.
Altáru Phidia norm masku ctěme
kých. Pallas Acropole kývej z vnady,
v proporcí příklad díla. Leč val v krok
podniku nemá Idy též kýs bok?
Jen lesku, vzkvětu, novoty pych vším
a rumů brzkých a zvětšení dým
pravda? – Ne, příklad setrvání v stih
sviť dělníků i robů daedalských
a mausolea mistrů děje. Jen v sklon
cti vlastní, lauru klenem Pantheon,
a činem zdárným, v pouť běd, hrůz
kdy, rouno sidonské v plec genius
béře a s přízí nesmrtnosti Theseus
vychází z labyrinthu díla, snění.
To k páky kyn i síly neumdlení.
Kde Hypnos, Thanatos? V cíl dospěje
kdy dráha, vzklene v apotheosu se naděje
ve žití v zvěst nesmrtnost, v cameje
tróp vryje a v tomb z popele ještě vznese trofeje!