Když uhodí mráz...

Když uhodí mráz na záhony květné tvoje,

ó duše, která posvětilas touhám, snění

dech ňader, každý záchvěv srdce, všechny boje,

vše muka lásky své – buď klidna, neždej vykoupení!...

Nic nevyrve tě žalu, jímž stihá osud podlý

ty zbožné bytosti, co nadšením dny světí

a obětují snům a ku kráse se modlí: –

jen tiše nes ten žal, on těchy poskytne ti...

On srdce tvého krví snad v nová zkypří zrání

tu půdu zdeptanou vandalstvím dneška –

až mine útrap doba těžká,

zas sklizně bohaté snů pokynou z tvých plání...

Zas k Tobě vrátí se, ó bědná duše moje,

vše, čemu sebe posvětilas – touhy, snění...

Nes muka lásky své, buď klidna v utrpení,

když uhodí mráz na záhony květné tvoje,

a – neždej vykoupení!...