Když umřel jsi...

Když umřel jsi, bylo tak teskně šero,

mráz krutý byl a vítr v kosti vál,

u hlavičky ti plálo svící čtvero,

a do ručky ti někdo křížek dal.

Tak tiše spal’s a nebudil tě žádný,

a budeš věčně tiše, sladce spát,

my budem s pláčem klást tě ve hrob chladný

a trpět dál a zvolna umírat.

Dál povlečem tak temný jak stín hrobů

svůj život trpký ve bizarrních snech,

ze srdce vyrvem slední lichou zdobu,

ten poesie vábně hořký dech.

A s resignací dále budem žíti,

ve hrudi prázdno, kletbu na čele,

na skráni uštvané trnové kvítí,

jen ve svých snech zřít dávné anděle.