Když usínám...

Když usínám,

má duše k divným letí končinám:

zřím nebe samé zlato nad hlavou,

své srdce bíti slyším v klidu snů,

luk vidím zeleň s luny záplavou

a zdá se mi, že nikdy neusnu.

A samý květ

je širý prostor nekonečný svět,

motýlů lehké chvění, bzukot včel

u šídel míhání a broučků sbor

a ptáků zpěv mi k sluchu doletěl,

vod jasných šum a stromů rozhovor.

A křídel moc

já cítím usínajíc každou noc,

tvých očí přikouzlím si čarojas

a letím v kraje snivé divných krás,

hned do slunečna v šumno pestrých luk,

hned v lunný večer plný sladkých muk.

A nevím nic,

že duše jen je šťastnou prchajíc,

že místo světel tma mne objímá

a místo nebe nízce visí strop. –

Kam zadívala bych se očima, –

tak sladce klamat kdyby uměl hrob!