Když v podzim ptáci k jihu letí...

Když v podzim ptáci k jihu letí,

tu bývá srdci těžko tak!

Tys nemiloval, jestli lze ti,

by provázel je suchý zrak.

Tu smutně v posled pěje hlas:

buď samotna, kol sníh a mráz,

my nebudem již tobě pěti.

Když v podzim ptáci k jihu letí,

tu bývá srdci těžko tak!

Bez listí, květů větve holé

vzpínají prázdnou náruč k nám.

Jich šperky svadlé leží dole –

já v srdci chlad a prázdno mám.

Co zbylo nám z těch léta krás?

Kde budem, dítě, každý z nás,

než znovu zkvetou pustá pole?

Bez listí, květů větve holé

vzpínají prázdnou náruč k nám.

Těm ptákům, až se z jihu vrátí,

my rádi dáme k hnízdům krov.

Však jestli který z nich se ztratí

v neznámé dálky vlhký rov?

Ten ptáček v moře šumný kvas

jak spadne, zmizí v jeden ráz,

jej noc a odloučení schvátí –

však kdo z nich k nám se přece vrátí,

těm rádi dáme k hnízdům krov.

Ten pozdní kvítek na tvé hrudi

má pomalu tak vadnout, mřít?

Pojď, než se jaro z mrtvých vzbudí,

že rozejdem se, dí můj cit.

Ten květ mi daruj! U mne snáz

dřív na srdci jej spálí mráz,

vždyť zima táhne, život nudí,

a v mojí osiřelé hrudi

zřím sníh a led se hromadit.