Když ve víru, jenž neustal se dmouti,

Když ve víru, jenž neustal se dmouti,

břeh nízký vstane z vody rozpěněné,

a když se zdaří ruce rozedřené,

že pevné chytí spasného se proutí,

snad ještě pod těžkou se nohou shroutí

kus hlíny kalnou vodou rozmělněné

a spadne do prohlubně rozčeřené,

však zachráněný smí si oddychnouti.

Byť slunce zhaslo, byť i noc se tměla,

jen tolik pozná udiveným okem,

že nebes obloha se níže klene;

byť výspa byla pustá, osamělá,

do srdce vchází tichým volným krokem

cos neznámého, jež jest bezejmenné.