KDYŽ VEČERY DNŮ MARNÝCH...

Když večery dnů marných zhasnou purpury,

v horizontech tehdy mdloba jen se chví,

opilství nám vniká zvolna do duší,

vše, co nezní láskou, nám tam ohluší.

Ačkoli noc stoupá, a plno je hvězd,

milenky jdem hledat na úpatí cest,

požehnání luny voní z těch promenád,

luny, která doufá, luny, již mám rád;

a tehdy věčný pohyb, zdá se, že cítíme

a věčný příliv žití, zdá se, že slyšíme.

Ó vzácná opilství, když v duše zefyru

zní tichá resonance hudby vesmíru!