Když venku mráz a v mlhách šedivých

Když venku mráz a v mlhách šedivých

zmizelo město, věže, zahrady,

že není nebe již a není země,

jen slunce ohromné a leskle rudé

plá zimomřivě, sedím v pokoji,

kde šerem svítí krb, a v myšlenkách

zalétám v onen krásný, slunný kraj

v přímořských Alpách, v tiché údolí,

chráněné kolem štíty modrých hor

před vichrů útoky, že celý rok

v něm všechno kvete jako v pohádce.

Kdo jednou vkročí v toto údolí,

nadarmo za sebe se ohlíží

po cestě, kterou přišel. Zmizela

za spletí křovin, hustých větvoví,

jež za ním zapadly jak záclony,

když vpustily ho dovnitř. Oslněn

teď stane krásou, jež se otvírá

před jeho zraky... Dole jezero

jak tmavomodrý tyrkis, vroubený

dokola věncem křovin zelených,

a k jeho břehům zevšad sbíhají

vysoké stráně, pestře kvetoucí,

zvlášť na jaře, kdy na sta potůčků

a šumných bystřin kvapí v údolí,

by zvěstovaly příchod vesny všem;

tu stráně bělají se narcissy

a žloutnou petrklíči, žonkylami,

den každý nové barvy přináší,

tu hyacinty s květy jako hvězdy,

tam celé louky modrých fialek

a sněžných anemonek, sedmikrás.

Po cestách proudí květin processí,

červených, žlutých, modrých, bělostných

a všechna pospíchají k jezeru,

kde po břehu se táhnou zahrady

kvetoucích citronů a oranžů

a magnolie svítí nádherné...