Když vítr lkavý...

Když vítr lkavý táhne přes hřbitovy,

a prškou listní zasypává rovy

těch, kteří zašli bez všelikých zvěstí;

když zvadlým věncem na pomníku chřestí,

kde současníkům asi na čtvrť věku,

se označuje stopa po člověku,

jenž pojmenován na průčelí kříže –

mou mysl těžká zavaluje tíže. –

Ó věkové, ó časové i doby!

Co vzkvete někdy nad vašimi hroby,

až mine zima mrazivého dechu,

a pták se vrátí pod hostinnou střechu? –

Snad sobeckosť; ta závistnice bledá,

jež lidským pláčem pohnouti se nedá,

a více přeje ztučnělému psovi,

než hladovému bratru-člověkovi!

Či vzejde láska? – ona božská síla,

jež korunuje nejstkvělejší díla,

a nedbající rozdílu ni rodu,

hruď kloní k hrudi, národ ku národu!