Když vládla Duše.

V té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království,

tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštění,

tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno

ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů.

Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem

a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal,

a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla

na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda...

A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila,

neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících,

ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení

a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní...

Neb Ona začala královat, veliká Duše a mocná,

trůn její z trosek Věků v zažehlém zlatě planul,

vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc,

den vznesl vítězné Slunce na štítu triumfálném.

A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila

své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém,

a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve

zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození.

Snad byli bídní, – leč ona v čas přišla, by dlouho ještě

si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou,

by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály,

a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového království.

A zoufalé zadržela a visící nad propastí

v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu

hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty.

A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách.

Neb ona začala kralovat, veliká Duše a mocná

jak vůlí Nadčlověka zdvižená nad všední davy

a jako obrovská Lampa světlem myšlénky planoucí,

jasná jen sílou největších Srdcí a Rozumem největších lidí.

Též nepocítila Nudy ze síly svojí jak Nero

a nebála se jak Herodes příchodu nových králů,

ni nestála pod Člověkem – a nestála nad člověkem,

leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém.

I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala

a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala,

hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala

a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala.

A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny,

ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti,

na hořících Vrcholech ve slunci, v Městech tam na Pohoří

a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče...