KDYŽ VLÁSKY JSEM TI ČESÁVALA

Co všecko hřebenem jsem psala,

když vlásky jsem ti česávala!

Po hlavičce tvé milované

šly písně smané, písně štkané.

A polibky se vroucí chvěly

a slzy s nimi napršely.

A naděje zas náhle vzlétla

i v zítřky, v letních nocí světla.

Jak podivně se duše spialy:

já svěřovala ti své žaly.

Své žaly, ale tak, bych žhavě

se přitulila k tvojí hlavě,

bych tebe ničím nezranila,

vše zjevila a přece skryla.

Když bylas u mne, duše moje,

jak utrpení, všecky boje

mi byly lehčí! Jimi vládla

tvá ruka něžně i když chladla,

v cest křížů již mne neprovází,

maminko má! Jak život mrazí!

Teď vím, jak srdce mé jsi hřála,

když vlásky jsem ti česávala!