Když vlna vzduchu za vlnou se plní

Když vlna vzduchu za vlnou se plní

a dlouží se a krátí se a mění,

že lad a souzvuk vynoří se z chvění:

svět neúplností se vzduchem vlní.

Stesk lásky vzdychá, nářek děcka vrní

a přece plně vysloveným není,

jen ozvěnou je bouře prudké hřmění,

a slunce, které září, neoslní.

Nerv sotva sebou pohne, duše slyší,

a vlákno mozku citlivé se tiší...

Je drsnou skutečnost a vždycky raní,

i slovo břitce zatíná se v duši,

jež šťastnou jest, když hádá jen a tuší,

když kolébá se v neurčitém zdání.