KDYŽ VNITŘNÍ ŽIVOT ZRÁ...

Když vnitřní ticho zrá, jak vinicí

dech horký slunce podél zdí by žhnul,

kde hrozny zrají těžké, visící,

půl modře ojíněné, zlaté půl.

Z neznámých krajů tvůrčí, horký žár,

toť pohyb, ruch, jenž klesá nevěda,

by uzrál v ticho, v obsah, v jádro, tvar.

Krev srdce prolitá, jež sesedá.

Co prohrál jsi, co vyhrál, co jsi dal,

co vzals, co miloval, čím pohrdal,

již boje není tu. Však z ticha člověk cítí,

jak velký boj tvůj život musil býti.