Když všickni již odešli...

A zase nezbyl mi nikdo z mých přátel,

kteří by lásku a teplo přinesli v oběť samoty mé.

Všickni jste odešli se smíchem na rtech,

a já, samotář věčný, nenávist vaši odměním láskou.

A dál umírat budu ve vlhkém koutě společnosti,

ve stínech lidské bídy a nenávisti,

v plísni trpících a ponížených,

kde nevzejde slunce,

kde nevzkvetou růže...

A pohlížet budu bez touhy na radosti vaše

a zpívati budu hymnus k oslavě smrti.

...A umírat budu na trní vaší nenávisti;

já, Žebrák-lásky, umírat budu však smířen;

a s láskou k vám vykřiknu jednou přec šťasten.