KDYŽ VYNESLI JEJ...

Když vynesli jej, začaly pláč zvony

a hudba hrála zvučný pochod táhlý,

ty tragické a utichavé tóny

všem za rakví číms hrubým hrdla stáhly.

Ztich pokojík, odkud jej vynášeli,

jen vítr okny táh’ a šustil mašlí,

ve strachu před smrtí kde rty jeho se chvěly,

ztich pokojík, kde zmíral v suchém kašli.

Z všech koutů zeje prázdno opuštěné,

bezútěšné, jež víc se nenaplní,

jen vítr okny rozpjatými žene,

dechem se jeho věnců mašle vlní.

Já přál bych si, ten smutek pokoje

bych roztavit moh’ v lítostivé slzy;

přec plakat nemohu, jenom mi úzko je

a viním se: „ty zapomeneš brzy!“

Jen úzko mi je, úzko, ulekaně,

když záclona se větrem nadme měkce,

chřtán se mně dusí stiskem tajné dlaně

a mdlivou vůní vosku, desinfekce...