KDYŽ VZPOMÍNÁM.

Když vzpomínám těch vonných lesních fial

a konvalinek v svěží kytici,

jež z ruky Tvé jsem malé kdysi přijal,

co vlídný úsměv hrál Ti na líci –

Když vzpomínám na ony chvíle sladké,

kdy v rozechvění tisk’ jsem ruku Tvou,

tu teprv cítím, jak je štěstí vratké,

jak život můj teď čiší nahotou.

Když vzpomínám, jak u večerní době,

co nad krajinou plný měsíc plál,

jsem vinul Tě vždy úže, drahá, k sobě

a polibky jsem Tvými omdléval:

Tu cítím, jak teď celý svět je pustý,

jak šedým jíním byl by ovátý,

a zevšad řve to šklebivými ústy:

„Žít’ bez lásky je život proklatý“.