Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,

Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,

slavné a těžké, jak tisíců životů život,

a z prostoru vyrůstá prostor, sršící světy,

tu věky budoucích smrtí

provanou zachvěním Myšlenku tvou.

A bolest tvá tvůrčí

až k posledním končinám vesmíru zalká,

nesmírná, rozlitá tisíciletími,

hořící němými zápasy sluncí,

jež metají z propastí ran svých, kvasících ohněm,

a gigantských tepen

oblouky plamenných vln

do výší tisíců mil,

a pohnutými atmosferami

třesou všemi světy tvých duší.

A nad jejich hloubkami zdvižené oblaky tmy,

jak rozhrabaná hnízda ohnivých hadů

zasyčí sinými světly

a hněvem ztrnulých zraků

vždy otevřených!

Neboť i ty, o Věčný a Třikráte Svatý,

v propastech svého nitra,

kde tisíce vesmírů mrtvých a budoucích dřímá,

chováš svůj sen

a k němu se blížíš úzkostí lásky

tajemstvím věků.

A my všichni, nesmrtelni tvou vůlí,

bolestí svojí

tvé bolesti sdílíme slávu!

A naše radost, dar příliš těžký,

jenž z dětských rukou nám dosud bezvládně padá,

je slabostí naší

sesláblý odraz

vítězství tvých!