KDYŽ ZA SVOU HVĚZDOU JDEŠ...

Když za svou hvězdou jdeš, jež hoří osaměle,

a poutník znavený pak cítíš svoji mdlobu,

když život břemenem a zítřky bez naděje,

jak kalné vody jsou a hoře nesou zlobu,

od žití, člověka, odvracej svoje zraky,

vol cestu v samoty, jež tiché uniká,

své srdce očisti od všeho pozemského,

a sny své žárlivě pak střež, sny básníka.