Když za večera...

Když za večera obloha

se ve hvězdný háv halí,

tu vždy mé oko unylé

se tichou slzou kalí.

Což nemožno mu snésti svit

těch zářných noci dítek?

či to jen rosa lesknoucí,

jíž mládne svadlý kvítek?

Ach ne – to krůpěj z hlubiny

je slzavého moře,

jež touhy bolesť zvlnila,

vzbouřilo klamu hoře. –

Vždyť marně čekám hvězdu svou,

jíž obraz nosím v sobě –

nemožno nikde nalézti

ji v žádné ve podobě.