Když zelené se jaro blíží.

Když zelené se jaro na svět blíží

a v stříbře zdrojů nebes tvář se zhlíží

a zlatem rdí se šedé vrchů lemy,

rád v srdce hledím probuzené zemi.

Jak sladký lásky sen jí srdcem táhne,

jak slunce čeká, po němž mře a prahne

a rázem hermelínu chce být prosta,

by volně objít mohla svého hosta.

Jak v žilách krev jí proudí v divém reji,

jak touhou plápolá vždy horoucněji,

jak vzdychá růžemi a ptáky výská,

a slunce na zvlněná ňadra stiská.

Jak každý záchvěv jeho nitra vítá,

jak duší jeho chce být proniknuta,

jak bílé roušky s ladných boků trhá

a nahá v jeho objetí se vrhá.

Jak planou žhavým dechem rtové její,

jak plné údy třesou se a chvějí,

jak prsa chvíle rozkoší se klenou

a dlouhým dechem dozná, že je ženou.

Tu toužím sám být sluncem plápolavým,

bych proudem ohně v nitru kolotavým

jí v klínu vzbudil plody věčné krásy

a lidstva rozkoše a lidstva spásy.