Ke chvále země

Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny

zabořiti prsty, dlaně přitisknout,

(i když poznaly žen žádostivé klíny,

i když zbádaly jich těla každý kout).

V hlíně tajný život oblévá mé prsty,

nezřím ho, však cítím aspoň voněti,

jakobys mi v pospas dala hnědý prs, ty,

milenko a matko, muži, dítěti.

S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,

kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;

miluji tě, jak chceš býti milována:

zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.

Dnes beránci se pasou na blankytu,

co zítra vystřídá je, kdož to ví,

noc zazáří-li ve stříbrném třpytu

či napne mraků černé plachtoví.

Pro lačné oko mé však pastvou čárnou

je každý krásný rozmar oblohy,

k níž nepřicházím s otázečkou marnou

a před níž nepomyslím na bohy.

Pro oko mé... a někdy pro myšlenku

o všemmíru, kde v prášku prášek jsem...

Však pro svou lásku, to mám divoženku,

pravdivou zemi lživým pod nebem.

Ji miluji, a zpěv můj země chvála,

ji vyznávám svou celou bytostí,

a láska ta, toť pud i vůle stálá,

pud syna, vůle k celé věrnosti.

A ode mne-li slyšeli jste zpěvy

ke chvále slunce, hymnu pobožnou:

mně, věřte, proto jen se velkým jeví,

že zemi činí tolik rozkošnou.