Ke dni 14.června 1868.

Po dlouhé věky úpěl Israël

v poddanství krutém zpupných Faraonů;

prsoma bídy dítky napájel

a mozolil se v žalných nářků stonu.

Již téměř zoufal, že mu spásy není

a že v tom stavu musí zahynout,

an v tom uzavřel věčný božstva soud,

by konečné mu vzešlo vykoupení.

Muž uvědomělý se objevil

pojednou v jeho lůně ujařmeném,

jenž kruté jeho trýzni ulevil,

pozvednuv hlasu svého jeho jmenem,

a dokázav mu, čím v pradávnu býval

a čím by měl a mohl zase být,

jen kdyby ze sna chtěl se probudit

a jasným okem v bludný svět se díval.–

Po čtyřicet jej roků pouští vodil

a jako zlato v plamenu tam tříbil,

než otužený v zem jej doprovodil,

již v odměnu mu jmenem Boha slíbil.

A ukázav mu kraj ten čarokrásný,

to sídlo míru, slávy, volnosti,

sám odebral se v lůno věčnosti,

národa svého pozdraviv den spasný...

Tys dosud zde – náš vůdce milený,

ač stejným lósem také Tobě přáno

zřít jitřenku našeho spasení,

jež Tebou z temna hrobu vyvoláno.

Tys dosud zde a vstoupíš bohdá s námi

v tu budoucnosti zaslíbenou zem,

kdež nové žití zkvete Slávům všem,

až Šalomounské počnou stavět chrámy.