Ke dni 19. srpna 1874.

Bůh poslal smrt svou k tobě, básníku;

ta v ráj tvé lásky chladnou sáhla rukou,

tu bylo ti, jak náhle slavíku,

když v hnízdo jeho ledné kroupy tlukou.

On usnul tiše v noci májové,

snil o růžích, o hvězdných nebes kráse –

teď zbuzen zírá v blesky nachové

a v jeho zpěv hlas hromu rozléhá se.

Tvůj krb je zbořen, tvá vlast v okovech,

tvá žena mrtva, tvoje mladost v sklonu,

tvé poesie trůn jest na rovech,

tvé nitro hostí nářky millionů;

ty sáhneš k srdci – tam jen trud a žal,

a sáhneš k struně – ta se divě chvěje,

a sáhneš k skráni – tam horečný pal,

a sáhneš v duši – tam led beznaděje!

Co píseň má jest v moře žalů tvých? –

Ty kdykoliv bils v poesie skálu,

vždy žití spor i zoufalosti smích

jsi zjemnil čistým zřídlem ideálů;

teď nevíš sám, kde vztyčiti svůj stan,

teď nevíš sám, kam zanésti své boly,

zda prchati máš myšlénkami štván,

či věčně klečet její u mrtvoly....

Zas vidím tě, jak dlíš mi po boku,

tvá hlava svislá a tvůj ret je němý,

však duše plá v tvých očí hluboku

a ohnivými vzletá perutěmi!

Kol tebe zase moře, nebesa,

kvil vln a větrů – volnosti zpěv starý,

a z dálky v temný hukot pralesa

zní světa hymnus – bouře Niagary....

Teď za sebou jsi spálil každý most

a pohrdnul jsi útrpností davu,

a v sfingy spár, jež sluje zoufalost,

jsi s usmíváním vložil svoji hlavu!

Ty snad i píseň moji hodíš v prach,

bys žil jen s bolestí svou osamělý –

a pravdu máš – jsme králi v myšlénkách

a bohy v tom jen, co jsme vytrpěli!