KE DNI 28. ŘÍJNA ROKU 1932.

Let tomu čtrnáct je... Co zpěvu znělo,

pláč radosti se mísil v bouřný řev a smích,

lid v den ten pozdvihl své k nebi čelo

a přívalem se hrnul v pražských ulicích!

Den října – slunný však a mile vlahý,

jak v Českou zem by zavál rajský jara dech,

„Hej, Slované!“ zas hřmělo se rtů Prahy

a orli rakouští tu měli na pospěch.

Co zářných illusí nám plálo v oku:

svět starých řádů že náš Národ rozbije,

že ze sna vzbudil se Lev český k skoku

a že jen čeká, až se vrátí Legie!...

To jen tak vzpomínka je teskná, drobná,

když v ohňostroj těch dnů se člověk zadívá

tak někdy v podvečer, kdy sudba zlobná

kol našich hlav svá přede vlákna šedivá.

Teď Osud národů nám zkoušku chystá,

jež rozhodne, zda koráb jsme neb vratký vrak...

Kéž barva praporu zůstane čistá,

kéž bílým zůstane ten Lev – náš starý znak!