Ke dni 28. září 1867.

Rozletniž se radost po vší zemi,

po vší zemi od radostné Prahy,

nebť se slaví den ten srdci všemi,

na němž nalezen nám poklad drahý.

Zajásej, ty dobrý lide český,

zahřmi v duši vraha odvěkého,

žeť jsou marny hněvu jeho blesky,

marná snaha, zlomit ducha Tvého.

Nevykonals velkého Ty činu,

jejž by nebyli Ti popírali,

ze zásluhy učinili vinu,

by Tvé ctnosti roucho roztrhali.

Neměls pokladu Ty v země lůnu,

aby nebyli jej pokáleli;

směle sáhli Ti i na korunu,

kterouž králové se Tvoji skvěli.

Z drahých památek Tvých otcův slavných

ztropili si úšklebné jen smíchy;

slavné dějiny Tvé z časů dávných

za kacířské prohlásili hříchy;

každou stopu bývalé Tvé slávy

drzou rukou chtěli vyhladiti;

lež a klam a posměch pohrdavý

byly rekovnosti jejich štíty.

Co Ti svaté jen a milé bylo,

ve prach strhli, v bláto pošlapali;

na dědičné roli Tvoje dílo

ničili a v rumy rozmetali.

Každou snahu, každé Tvoje přání

v zárodku již vraždili vždy krutě;

žádné neznali pak slitování

v zlobě své stojíce nepohnutě.

A hle, dosud marna jejich snaha,

v předčasném by ustlali Ti hrobě;

dosud skví se zlatá Tvoje Praha,

jak se skvěla v Otakarů době.

Dosud žiješ, lide ujařmený,

a v Tvých prsou svatý oheň hárá;

vazby Tvé až budou uvolněny,

pak se zjeví Tvoje síla jará

Pak se vzchopíš jako Záboj silný,

vystoupíš na skálu mužna činu

a co národ svorný, nerozdílný,

ztrestáš odvěkého vraha vinu.

Pak jim splatíš, co Ti zapůjčili

z nekalého osvěty své zdroje –

k svatému pak poženeš se cíli

s takou pýchou, jaká síla Tvoje.