KE HŘBITOVU.

Ten pohled v duši se mi vrývá!

květ jeseně mi truchle kývá,

na stromech list jak ze zlata;

jak háje oranžové hoří

alejí řada k cestě připjata –

příroda poslední div tvoří.

To vzpomínek zář šla tu listy,

v nich slunce odlesk zahrál čistý

z těch žárů letních sálavých,

když jako láva přes ně stékal

a jako míza hořel v nich

a v rudý květ se vylít čekal.

A nad vším mlha rozprostřena,

v obzorech dálných podepřena,

jak rakve víko zvednuté

na chvíli ještě rozloučení:

nejprudší v duši pohnuté

poslední je to okamžení.