Ke hrobu Jana A. Smoléra.

Již mrou a hynou! – Lužice se ouží,

jsouc odrývána moře vlnou dravou;

jak nad ptáčetem s krve žízní žhavou,

již skalní orel nad hlavou jí krouží.

On, mladý rek, se v rozjímání hrouží –

Co tají čas, již probíhá mu hlavou,

jak blesků kmity letní nocí tmavou,

když země zprahlá pro krůpěji touží.

Co chce ten snílek? – Šel a budil ze sna,

a prospívaje prací neúmornou,

co sláblo, sílil pevnou vůlí svornou.

Tak nad Lužicí zkvetla nová vesna. –

On dotrpěl – však, došed svého cíle,

živ bude duchem v nesmrtelném díle.