Ke jméninám F.

Slunce za hory se skrylo,

Všudy vůkol temno bylo,

Když jsem včera v háji byl;

I hledal jsem shodné klesty,

Abych našel přímé cesty,

Abych dlouho nebloudil.

V tom jak na pravo se blížím,

A vše kolem sebe zhlížím,

Uzřím cosi zdaleka:

Chrámek skrovně ustavený –

Aj tu duchem vytržený

Odtuším si zhluboka.

Světla jasná plápolala,

Utěšeně rozdnívala

Jimi se ta krajina;

Hlasy nebeské tu pěly,

Houfy zlaté mílo zněly,

Jaká mi to novina.

I jdu blíže, na prah kročím,

Hledím bystře; co tu zočím?

Jaký nápis ohnivý!

„Ke jméninám Fišerovi,

Upřímnému vlastencovi.“

Toť mi užas dotklivý!

Kolem Uměny tu stály,

A na zvučné harfy hrály,

Prozpěvujíc ke cti tvé;

I já s nimi prozpěvoval,

Až se chrámek pohyboval,

Mocně bilo srdce mé!

„Bohové mu stále přejte!

V jeho stezky růže sejte!“

Pořáde hlas tento zněl; –

Až noc zvala k oddychání,

A já celý ve plesání

S Umkami se rozešel.