KE KONCÍLU!

Aj tedy v Římě přec po dlouhém čase

na oslu lidstvu sjeli jste se zase?!

Již všichni pohromadě blíž i z dáli,

vy chytřejší než všichni v světě lidé,

vy zpupnější než všichni světa králi

a hnusnější než všichni světa židé?

Jste všichni, všichni zde v tom pestrém davu,

vy jedni v černém tupé noci hlavu,

a druzí bílí líčená jak běhna,

a třetí hnědí jako liščí stehna,

a čtvrtí rudí spaření jak raci? –

Nuž na kolena, darebáci!

Již na kolena, v kal a bláto tváří!

Ty, Pie, stoletý ty hnusný lháři,

úmore lidstva, šedivý ty vrahu,

ven – ven! a klekni tam na města prahu,

a předříkávej, ruce vzepna vzhůru –

tam k lidstvu vzhůru! – a vy za ním v kůru:

„O běda nám, o běda, třikrát běda!

Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu:

„„Nás mrazí, bože, srdce lidstva chladne,

dej novou lásku, sic to srdce zvadne!““,

bůh poslal lidstvu po svém velkém synu

křesťanské nové lásky teplý plášť –

my strhli plášť, co povlak pro své křeslo,

my lidstvu za něj dali horší zášť

a k ukrutnějším bojům nové heslo –

o běda nám, o běda, třikrát běda!

O běda nám, o běda, třikrát běda!

Když lidstvo přišlo prosíc k hospodinu:

„„My slepnem, bože, duch náš slabne – slabne,

dej pravdu novou, ať víc neochabne!““,

bůh volnost – rovnost poslal po svém synu –

my na tu pravdu, jak když tygr skočí,

my nehtem vytrhli jsme lidstvu oči,

myšlénky v dětech už jsme povraždili,

otrocké hlupství vzhůru k nebi zdili –

o běda nám, o běda, třikrát běda!

O běda nám, o běda, třikrát běda!

Ve jménu boha, v nějž nám není víra,

jsme chtěli stát se pány všehomíra;

svět byl nám krámem, zbožím všechna sláva,

i z Panny svaté nevěstku jsme učinili,

jež čistotou svou pro nás vydělává.

My šťastné dědiny v paličský popel kladli,

my ženu každou smilstvem pošpinili,

my chudině i tvrdý mozol kradli,

my vraždili jen pro chuť, jak ta zmije –

sám jedovatý blesk nám s rukou krev nesmyje –

o běda nám, o běda, třikrát běda!“ –

Teď jděte! – ne však nazpět v lidstvo více,

vy nikdy nespatříte lidské více líce! –

ven do pouště, vy ke všem pustě tvrdí,

a má-li poušť snad přece milosrdí,

nechť horské hromy vzdechy vaše zhluší,

nechť věčný led proud slzí zmrazí v kámen,

nechť kočka pouště vysápne vám duši –

Amen!