KE STÉMU VÝROČÍ OTCOVÝCH NAROZENIN

Stařenka neznámá kdys dávno, před léty

mi po své vnučce vzkázala:

že znala mého otce, když byl mlád,

když louky byly květy posety.

A na Vimperk zda vzpomíná si rád?

I na ni, maličkou, když hrávala

s ním na klavír, když bavíval se s ní

v rodině sudích patriarchální?

Aj! Hle! To pozdrav teplý života.

Snad první lásky nevinnost a dobrota?

To byla doba vrkočů a krinolin

a zvláštních poklon, kdy byl život hrán,

Haydn a Mozart, dua violin,

německých rodin lesk, divertissement,

a doba výletů za vody, za hory,

až na Boubínské pralesy,

až do jezerních krás a Lenory

v tanečním kroku jako na plesy.

Aj! Hle! To pozdrav teplý života,

snad první lásky nevinnost a dobrota?

To synům nevyzradí otcové,

co o nich vědí dávné stařenky,

ba nikdy na vycházkách po kraji

v důvěrné chvíli božíhodové,

když po práci vsi tiše dýchají

modravým dýmem družné myšlenky,

mi neřek' slova, zavřel v hrobku dní

tajemství mládí diskretní.

Až před smrtí, snad v umíněném snu

mluvíval o Šumavě, mládí svém

a byl by rád se rozejel tam hned

v obdivu jakéms jásavém

a jak by o něčem chtěl vyprávět,

co milé bylo mu, co na čele

a v tváři skládalo mu vrásky veselé.

Vzpomínám všeho letos, otče, dnes.

Je stých tvých narozenin výročí,

a je mi tak, že spolu jdem a les

nám u pat šumí. V dálce vyskočí

kdes za obzorem ves a blýskne věž.

Pak večer měsíc stříbrem prosívá

v kořenech cestu, noc kdy chladívá

a při návratu tma, jen žhavé blíž

doutníků našich jiskry, jako potmě smích.

Již z lesa vycházíme, blízcí cíle již,

neb ze všech statků štěkot psů se zdvih’.

Těch sto let pohlceno do hodiny, dne,

zmizelo v ohromnosti věčna bezedné.