Kean.

Jak mohl, strhaný zrak, tváře vpadlé

a duši hlodem sterým utýranou,

před ctěným publikem stát na divadle

a omlouvat se v bouři rozpoutanou?

A vyčítat, genia sladkou manou

jen kolikrát je sílil, živil zchladlé,

bol, rozkoš, smutek své hry ve zrcadle

jim líče s vášní smečkou rozeštvanou?

Což nevěděl, jaký to netvor děsný

dnes v šklebu zpit a zítra ve potlesku

se s cynismem svých křiků kol něj kupí?

Což nepoznal, že stojí u mar vesny,

nač čekal, slávy grandiosní fresku;

by blátem poházel mu ten dav tupý?