KEATS.

Na sedmi zámcích, jimiž Poesie dvéře

jsou uzavřeny, každý básník třás’,

ať v záři slunce, ať v měsíčném šeře,

toť jejich písní bouřný, lkavý hlas.

Ten v Pucka žertu a ten v nedůvěře

plachého děcka, v tuše věčných krás,

jichž poklady tam nikdo neprobeře

na sedmi zámcích.

Tys nejdál dospěl k poslední té sféře,

za kterou taj spí. Poesie vlas

jsi zahlíd’, zlato jeho ve tvém peře

a odlesk jeho pad’ ti na kadeře,

tvůj život krátký zhas, když nejmocněj jsi třás’

na sedmi zámcích.