KEJKLÍŘ

Byl jednou mnich a nečet z knih,

ba při hodinkách klášterních

v duchu se toulal po tržišti,

kde tleská dav a děti piští,

když s hůlkami a s talíři

se produkují kejklíři

a po celého rynku délce

metají vzduchem kotrmelce.

Nic nedoved než tancovat.

Vždyť nebyl nic než akrobat.

To aby žár svůj pouhasil,

vstoupil sem v klášter hledat asyl –

a našel tu jen stud a žal.

Ctít Pannu štětcem každý znal

či opěvat či v kovu odlít.

On – leda nohama se modlit.

A tak se utek do kaple

a před oltářem poklek: „Hle,

ty zářivá, ty nad anděly,

tak bídný jsem, tak neumělý.

Chtěl bych tě uctít, ale čím?

Barvou a žalmem neumím.

Jak smí tě oslavit, ty čistá,

potulný chlap, ekvilibrista?

Na hlavě stát? Či s noži hrát?

Či karty eskamotovat?

Aj, něco zbožného znám přeci:

Líp tančím nežli všichni světci.

Vím, jak se klouže v hladkém sále.

Dovedu, hleď, saltomortale –“

A dveře zamk a: „Boží matko,

půjč mi to svoje Jezulátko!

Tak, teď s ním dvorně v kole jdu,

jaké se tančí v Poitou,

teď trochu čerstvěj poskočíme,

toť, pane, po lotrinsku, víme,

teď pohoupu se v kolenou,

takhle se tančí nad Seinou,

teď tanec Arden a teď nantský

a tenhleten – komediantský!

Jak? Mračíš se, že hrám si s ním?

Svůj stud a bolest nezhasím.

Já chtěl tě utěšit v tvém hoři,

a divočej má krev jen hoří.

Ach, na ruku ho zase vem,

já bídák, břidil, rouhač jsem.

Že tě tak uctím, já se těšil,

a na tvém děťátku jsem zhřešil!“

Hloub osten v srdce, hloub se ryl.

Jak míč by byl, se odrazil,

v přemetu nazad chyt se stěny,

vzhůru se švih jak pomatený,

do klubka stočen, vířil, zpit –

až střemhlav, chtěje uhasit

svůj plápol neuhasitelný,

soše pad k nohám s kazatelny.

A převor s mnichy zaslechli,

že někdo hlučný v kapli dlí.

Skulinou dveří nahlíželi

a bohopustý rej tam zřeli.

Když nikdo neozval se jim,

do kaple vpadli násilím,

a sotva před oltářem stáli,

zahlédli obraz nebývalý:

Šla Panna dolů po stupních.

Děťátko dala z loktů svých.

Plachetku bílou s hlavy sňala.

Ke křeči údů poklekala.

V hasnoucí oči zírala,

slzy a pot mu stírala,

nad kejklířem se nakláněla,

krev líbajíc mu s jeho čela.