KEPLERŮV HŘÍCH.

Noc odestřela všecky zemské roušky

s hvězd nebeských; jest jasno v nedozírnu

a mihot věčných světel praví němě:

Pusť zraky své jak orly po nesmírnu,

teď z jeho tajin plnými pij doušky,

teď mysli, měř a zpytuj, synu země!

Vzduch čistý jako chladný křišťál mrazí;

jest zimní noc, a všecky mátohy,

jež v letním vedru mlhavě se plazí,

mráz krutým ostřím srazil s oblohy;

jest průzračno až po nejzazší světy,

jež konečnosti lidských výzvědů

tam v závratných svých dálkách staví mety,

cíl krajný ozbrojených pohledů.

V tu noc Jan Kepler u svých nástrojů

bdí sám a v zamyšlení přehlubokém.

Dnes v prostor nebes nezalétá okem –

jak jindy – chtivým smělých výbojů;

v dlaň opřel skráň, v niž rýsují se vrásky,

a myslitelskou hlavu zádumčivě

vstříc hvězdám vzpjal, tak nečinně a snivě

jak mládec v okouzlených dumách lásky.

Dnes neproniká hvězdných světů tlumem

ten příbuzný, jak ony světlý duch,

dnes nesčítá jich ladný hyb a ruch

a neslídí jak neodvratný strážce

v jich věčný zákon bystře pevným umem;

zrak vnitřní v pozemské dnes tmy se hrouží,

po lidských losů pátrá slepé srážce

a v duši trpící, té chvělé vážce,

tíž lidských strastí, lehkost útěch váží, –

on sčítá útrapy, jež nad člověkem

jak černé hvězdy vírem žití krouží

a zmítaným jej provázejí věkem;

ne věčný zákon – věčný zmatek stíhá

i zkoumá dnes. A hvězdy září v dol

jak tvrdé démanty, jak hroty zlaté,

s jichž ostří cos jak pohrdání míhá

k tvé nicotě, jak výsměch pro tvůj bol.

Jan Kepler v celé pýše vzpjal se teď,

a z hrudi těžce zkoušené i hrdé

též svitly hvězdy démantově tvrdé

těm dálným, cizím světům v odpověď.

Hle, k černé říze chudobné, jež kryla

ta prsa, v boji svém tak ušlechtilá,

dvě slzy, které trapných tísní spor

byl vynutil, jak mužův bol tak žhavé

a zledovatělé jak mužův vzdor –

ty mráz tam přitknul, perly mihotavé,

šperk bídy lidské. Smrtelnosti znakem

tak znamenán, stál nesmrtelný muž

jak z ledu sám, tak tich, a pevným zrakem

vpřed upjatým zřel v noci jasnou líc

a vzdorně dumal budoucnosti vstříc.

„Nechť tedy zhynu v útrapách i hladu!

Vy hvězdy, samy věčnými jste svědky,

jen přísné poznání že v závěť kladu

a nepodvrhám pověrečné cetky

vám místo čistých pravdy paprsků!

Těm zasvětil jsem žití, duši samu,

těch nezaprodán hadačskému klamu!

Nechť za lež dávají mi zemské štěstí:

co z věčných rysů vašich okrsků

jsem vyčetl, to jedinou je zvěstí,

již jménem vaším v pamět věků vpíši.

Já neposkvrním nauk vašich vážných

a nesmísím jich s bludnou bájek říší;

vás, v chrámu věčné pravdy světel strážných,

vás nechci zradit za všední svůj chléb.

A nechať svět chce být a zůstat slep

a zlato sype tomu, kdo jej šálí,

kdo drze, z mamičů jsa licoměrných,

si šašky tropí z bloudů lehkověrných:

já chci jak vy být nezvratný a stálý,

ne jako větrem utržený list;

duch můj – ten touží být jak hvězda čist.“ –

Zrak zvedl ku hvězdám v tom odhodlání,

však líc mu omrazilo zimné vání,

a hvězdy v chladném majestátu plály

dnes divnou, přísnou jemu cizotou,

jak kdyby v nikdy nevýzpytnou dáli

se povznášely věčnou temnotou;

dnes důvěrníku svému, příteli,

svou dávnou účast vypověděly;

vzhled jejich, jemu milený a známý,

byl proměněn a němou vedl řeč:

„Chtěls marně, smělče, obcovati s námi!

My v záři trůníme, ty v temnu kleč!

My črtami jsme míru, jasu, krásy,

a věčný soulad v nás i kolem nás!

Ký syn to zmatků bolných k nám se hlásí

a drzým umem vráží v umu hráz?

Co víš? Kam stačíš? Co ti možno zbádat

v tom krátkém žití vrátkým zkušením?

Tvá pravda – jesti víc než domněním?

A můžeš pyšně víc než ze hvězd hádat?“

Stín těžký zastřel duši badateli,

a jako stínu toho vtělení

se černý obrys kreslí v sněžné běli

a blíží se. To není vidění,

toť lidský stín. Zrak hněvný blýskl z šera,

a mračný stanul Valdštein u Keplera.

„Tak jsem tě nalézt chtěl, tak právě v díle,“

dí Valdštein hvězdáři. „Co žádám, víš.

Mně dávno slouží astrologů píle,

a dávno zvěstila mi slavné cíle

svou nadpozemskou mluvou hvězdná říš.

Však nevěřím všem věštbám pochlebným

z úst zištných, dobrodružných lžihadačů;

však z pravých čisté vědy vykladačů,

již ku hvězd mysteriím velebným

zří s úctou vážnou, – z těch ctím nejvýš tebe.

Chci tebou zvědět, co mým losem jest!

Mne volá čin, jest čas, – nuž zkoumej nebe,

bys tlumočil mně ryzí věštbu hvězd.

Chci zvědět, jest-li vhodná, šťastná doba,

bych počal záměr srdnatý!“ – Tu něm

vzpjal Kepler k výši dlaň, – i mlčí oba,

až Kepler dí: „Tam věčných světel sněm

plá nade mnou, a před jeho bych tváří

byl kejklířem? A nevěříš-li lháři

ni prodavači šalby, slyš mě tedy:

co žádáš vědět, nikdy nevyloží

ti učeň chladné, pravdomluvné vědy.

Já zkoumám dráhy hvěd, – ne soudy Boží.“

„Jak? soudy Boží?“ šeptá Valdštein temně,

a duše otřásla se v hlase jeho.

„Jest víra tvá, že nad okrskem země

jen Bůh jest beze soka pánem všeho?

Že ran i zdarů tahům pobludným

jak vojevůdce svrchovaný velí,

on sám že zlo i štěstí soudně dělí,

sám otáčí jen kolem osudným?

Ty nevěříš ni v moci démonické?

Nic není mezi člověkem a Bohem,

co tajným prstem sahá v losy lidské

a soudy Boží kříží v ději mnohém?

A nevidí tvůj důvtip slepý, němý,

co vládne mezi nebesy a zemí?

Snad magické jsou, předurčené vlivy,

jež odvracejí těžké Boží soudy;

snad hvězdné skupiny, jich běhů proudy

svou silou pronikají v zemské nivy

a losy stanoví, jichž nemění

i nemstí – nesmí mstít Bůh spravedlivý!

Či vše to popírá tvé učení?

Slyš! Zdar mi slíbil dávný výrok hvězd, –

leč nezbytným je k zdaru přede mnou

teď čin snad prokletý, – čin odvážlivý,

a Boží soud-li vládcem losů jest,

pak osud náš jest: odměna či trest.

Rci: klamal jsem se, hvězdy chápav tak,

že triumf beztrestný mně zaslibují?“

A Kepler dí: „Ty pojals pověr brak;

nám pád ni triumf hvězdy nezvěstují!

Červ Člověk ve své pidimuží pýše

se domnívá, že oněch sluncí sbor,

jenž věčnost řídí a jí zákon píše,

se stará o náš bídný chtíč a vzdor!

Co hvězdy dí, to může být jen zvěstí

hvězd pokolením, bilionům věků,

ne chvilkové té pavučině štěstí,

v níž pavouk Osud pase po člověku!

Chceš, aby o tvém příští výrok hvězd

kdes mezi nebesy a zemí visel?

Znej, co dí hvězdy, co jich pravdou jest:

toť řady ohromných jen měr a čísel,

jichž velkost mrazí lidskou nicotu!

A mravenčímu tomu životu

přec plá-li světlo hvězd a oběžnic,

jen tu nám ozařuje jistotu:

jsme lhostejni těm hvězdám tam, jsme nic.“

Jak černý stín stál Valdštein před Keplerem,

stín, jenž se třásl záští, pomstou, vztekem,

stín hrozivý a srostlý s nočním šerem

jak démon, jak sám Osud před člověkem.

„Měj díky!“ zasoptil; „aj proto tedy

tě v službách mám, a zlato mé ti vděkem

jen za to, hladový ty hlupče vědy,

ty pídimudrci, jenž nadut chloubou?

Nechť jsou ti k pohrdání o tom zvědy,

co Valdšteinovou slávou jest či zhoubou!

Či myslíš, že jest cílem mým a tužbou

tvých čísel chaos, čar tvých křivolakých?

A neodmění se mi lepší službou

skla zázračná tvých zpytů krátkozrakých?

Či všecku čest a přízeň, všecko zlato

snad pošetile vyplýtval jsem na to,

by Kepler, spiklý s nebeskými zjevy,

z nich pyšně vypočítal, že nic neví?

Jak? Tam, kde denně šiky svoje mění

ty tajuplné, mnohozvěstné světy,

nic o Valdšteinu neplá ve všemmíru?

Mne sžírá žízeň po tvém odhalení,

však závratného mozku svého trety

mi pouze házíš: číslici a míru,

jak místo chleba kámen lačné feně!

Již tedy sčítej ve své vědy jméně

mou štědrotu a bídu svojich běd!

Jdi, pyšný žebráku, jenž mně se rouhá;

jdi, kacíři, – pouť v exil není dlouhá!

Dnes Valdšteinovi sloužils naposled!

Jdi s vědou svou, jdi s hladem, – Bůh tě živ!

Tvůj aspoň los je trest, je spravedliv;

toť Boží soud, ne tajný hvězdný vliv...“

Pryč s výsměchem se Valdštein odebírá

a s hněvem, odvrátiv se od hvězdáře.

Jan Kepler v temno jako v propast zírá;

hle – jaký zjev se náhle odestírá

před jeho duší? V lesku rudé záře,

jež démonickým svitem barví všecko,

zří mroucí děcko – hladem mroucí děcko,

své děcko vlastní drahé, oplakané,

jak prosí okem o svůj život mladý, –

a není spásy – umřelo přec hlady...

Jak děsný zas to nyní obraz plane?

Jan Kepler vidí ozářenou stěnu

a před ní s vlasem divě zježeným

stát s vytřeštěným zrakem hroznou ženu,

jež úpí k němu skřekem šíleným

a v matném, srdcervoucím blábolu,

v nějž bujně kletby beze smyslu vplétá,

mu vyčítá té dlouhé bídy léta,

jež protrpět jim bylo pospolu...

Toť žena, kterou v lásce v srdci nosil...

Zrak ztrhaný, jak o soucit by prosil,

zrak zakrvený vtýká se mu v duši,

pak tmí se v mlhách, zahalen se smuší,

až bělmem vzhůru zvrácen v smrti hasne...

Hle! jaké šlehly nyní žáry jasné

kol postavy, jíž dlouhý bílý vlas

vlá ve větru a lomící se ruce

se chvějí nad hlavou? Kol ohně jas

plá z hranice, k níž davy s rykem proudí

zřít divadlo, jak tupá, temná zášť

a nevědomost čarodějku soudí,

svůj zločin halíc v nábožnosti plášť.

On zří, jak stařena ta zděšená

tvář plnou vrásek v mukách k nebi zdvihá;

a nešťastná, již soud tak mrzký stíhá,

toť jeho matka – matka milená! –

Jan Kepler stojí, zírá bez hnutí,

a zdá se mu, že věje od hvězd na zem

kýs démon zuřivou svou perutí

a plní život lidský tmou a mrazem,

a mocně magický že jeho vliv

ten svatý rozum, který tvorstva div

kol pořádá, ten zákon pravdy ruší, –

sic osud lidský byl by spravedliv...

To cítí ve své bolem zryté duši

a vzpomíná... má opět ženu milou

a děti nevinné, k nimž démon žene

zas bídu, škrtitelku zasmušilou;

smrt vidí – exil – trýzně neskončené – –

Jest otřesen. On s přesvědčením náhlým,

jak poštván pekelných by pitvor hejnem,

v noc chvatným krokem spěje za Valdšteinem,

a stihnuv jej, dí schvácen: „Pane, stůj!

Jsou vlivy démonů, jsou vlivy hvězd!

Cos mezi nebesy a zemí jest,

co tajem silným, víře neobsáhlým

a vědě nevýzpytným, světu vládne;

to něco slepé, kruté, tupé, zrádné,

co kuje osud lidí, osud můj!

Pojď, chci ti hádat z hvězd, jsem hotov k práci!“

A Valdštein zří, jak vyřknuv tuto zvěst

se Kepler omráčen mu k nohám kácí.