Keř zapomenutí.

U břehu topol velikán

a dole vrby nízký keř,

a oběma jde s blankytu

i světlý den i noci šeř.

Když s nebes modra slunce plá

jak bájný, skvoucí drahokam,

tu chytá topol vysoký

paprsky jeho zlaté sám –

A vrby zakrsalý keř

mře černém jeho ve stínu –

i v noci marně svaluje

svůj bol ve vody hlubinu.

Však topol Babelu jak věž

až do hvězd třpytných hrdě ční

a pije jasnou jejich zář

a s nimi jen o slávě sní.

Po létech opuštění pak

keř vrby musí zřít,

jak mladý topol roste výš,

kdy starý počíná již mřít!