Kéž, až by květné nitro opadalo...

Kéž, až by květné nitro opadalo,

mé srdce písní národní se stalo,

jež s jara při kosení kyprých luhů

by čile zavýskala v děvčat kruhu!

Kéž pomohla by děti kvítím zdobit

a smědým hochům píšťalky z vrb robit

a na břeh bystřin nezabudky trousit

a v poli žencům lesklé kosy brousit!

Kéž letěla by křídlem svěží noty

do horských mysliven a na samoty,

kde pasák báje spřádá v snivé lebce,

a sdílně s matkou bděla při kolébce!

Kéž v síň by šla, kde stařec kloní tváře,

a sedla žákům na kraj kalamáře

a dala orlí peruť na mdlé péro

a smutným hvězdy snesla v ňader šero!

Kéž mír dá všem, jimž slzy v zrak se slily,

by v perly radosti se proměnily;

kéž zoufalému nad propastí druhu

by mostem v život vyklenula duhu!

Kéž při svatbě by s žertovnými slovy

šla k družné nevěstě a k ženichovi

a plnila jim tajemně a tiše

zrak sluncem milosti a štěstím číše!

Kéž k horalům by pospíchala v jaru,

a v zimě na vsi navštívila faru;

kéž stařičkému panu učiteli

by naladila housle při neděli!

Kéž, až by večer dloužil se, dřív krátký,

ku přástvám svolávala kolovrátky

a při jeseni teplem na úsvitě

plést rybářům by pomáhala sítě!

Kéž všude by ta píseň potěšila,

kde bloudí český stesk a česká síla,

kde ukované právo pouta vláče

a nouze naříká a bída pláče!

Kéž letěla by na růvek mých dětí,

jimž chtěl jsem nejlepší své písně pěti,

a zavzněla tam prokvetalou travou,

jak pláč se druží s písní dítka hravou!

Kéž v dlouhých nocích za měsíčné doby

na rodičů mých letěla by hroby

a s povzdechem tam v rosnou trávu klesla

a s květů modlitbou se v nebe nesla!