Kéž by!

Od temene modrých Tater

až k zelené hoře

po galánsku pružno, čilo

zlatou nožkou poskočilo

bělučičké zoře.

Slunéčko už očkem střílí,

pěknou dobu věstí,

už se nese na poledne...

ó kéž bych se, nežli sedne,

k němu mohl vznésti!

Eja! kéž by vůle moje

křídla na se vzala,

by s ptáčaty v šumném chóru

duška moje při obzoru

čilo zazpívala.

Obkroužil bych kraj povážský,

pozíral bych dolů,

kde Kysúca, pěkná voda,

vlaží hnízda skálorodá

slovenských sokolů.

Poprosil bych já to slunko:

Postůj věru málo,

jen co bysi z jasna oka

hrstku růží u domčoka

v sádek nasypalo.

Stůj, pokud bys v oblok robám

nesneslo proud krásy

a nezžehlo jednou ranou

sílu v světě neslýchanou

v srdcích naší chasy.

Pokud bysi nezrobilo

pro slovenské ženky

plátno jemně zlatotkané,

na ručníčky cifrované

i ty košulenky.

Pokud bysi v proudech ohně

nezrobilo meče

a svou nemetalo zlobu

na každého, kdo v porobu

Slovensko mi vleče!