KÉŽ BYS, TY MÁ MILÁ...

Kéž bys, ty má milá,

dnes tu se mnou byla,

je mi teskno k pláči,

smutno k zoufání.

V srdce jak by spráhlé

smutek vešel náhle,

cítím, jak to studí

v čele, na skráni.

Kdybys byla u mne,

v samotě mé dumné

by se vyjasnilo

září očí tvých,

kouzlem tvého slova

bylo by mi znova,

jako druhdy, dávno

v loktech matčiných.

Ručka tvoje malá,

ta by zažehnala

smutek s mého čela,

vše, co tíží mne.

Všechen trud a svízel

najednou by zmizel

v úsměvu tvé lásky

vroucí, dojemné.

Čím kdy týral osud

a co bolí posud,

co mi hlavu sklání

vždycky, jsem-li sám,

to tvé lásky silou

pod tvou rukou milou

ztiší se, jak v oči

se ti zadívám.

Kéž jen, moje milá,

bys tu u mne byla

s úsměvem svých očí,

jež mám nad vše rád, –

zatím, ty mé nebe,

pozdravuji tebe

z celé duše svojí

nastotisíckrát!