Kéž dobudu si jmena věčného,

Kéž dobudu si jmena věčného,

kéž vydobudu všechnu světa slávu,

bych nesmrtelností pak ověnčil,

o otče drahý, syna tvého hlavu!

Byl’s jedním z těch, jimž svět náš věnem dal,

by pro život se o den oloupili,

a za ten hřích, že žít a cítit chtí,

se vlastní krví bídně vykoupili.

Tvůj život pestrý byl a bohatý

a přemnohé jsi přežil utrpení,

a když si páni spánkem hověli,

budilo chudáka tě kůropění.

A práce celé jaké ovoce? –

Že zaplatil’s si místo vlastním v hrobě!

Kde jiným po radostech oddech dán,

tam po otroctví mír zakoupil’s sobě.

Nad hrobem strmí prostý, černý kříž

a čtoucím ochotně tvé praví jmeno –

tak bude kříž ten sedm let tam stát –

pak bude také jmeno zapomněno.