KH

Město bylo zvíře, těžce dýchající,

o stu hlavách zlý a žhavý drak.

Moh’ by tento rozšklebený netvor

vydat básníka?

Jaký stesk a špínu, jakou bídu tupou,

utajený hněv a chudých šumnou krev

vydechují kouř a jiskry komínů

v šerém předměstí...

A přece to zvíře těžce dýchající,

v zraku magickém a zelenavém

hřálo přesladký svůj sen, sen narkotický...

Dalo básníka.

Sladký básníku, já tvoji útlou píseň

na prsa si tisk’ a v srdce mladé vzýval...

Podivno, že dnes, v libeňských ulicích

zřím tvou podobu,

podivno, že nevidím tě v květných lučinách,

ani v zahradách, jež slují čarokrásné...

podivno, že musím boží moudrost dnes

znovu velebit,

znovu velebit, že stesku nesmírnému,

jaký budí kouř a šumná chudých krev,

předměstí že šerému, jež je tak opuštěné,

dala básníka.

Jaký div, že zázrak stal se nevídaný!

Jaký div, že šeré smutné předměstí

v zahradu se změnilo, jež sluje čarokrásná,

Manon kde zpívá!

Ale nedivím se, nemohu se rouhati,

vzpomenu-li, Bože spravedlivý,

že jsi žádal, by to všecko básník

krví vykoupil...