KINO V PŘÍRODĚ.

Soumrak zaplavil sad.

Obecenstvo z Holešovic a Troje

obsadilo zahradní biograf.

Kapela.

Rrrr promítacího stroje.

Oživlo plátno:

„Šťastná láska.“

Pláč.

Pak: „Vražda v rue de Lausanne.“

Otevřená ústa,

vytřeštěný zrak.

Hlas:

„Viděls, jak byl podřezán?“

Přestávka.

Povstání na „Kňazu Potemkinu.“*)

Nit rudá táhne se v kinu,

od srdce k mozku,

od mozků k srdcím.

Povstání.

Ó to je slunce do duše massy,

z předměstských děr

a činžovních kasáren...

A nyní jdou domů,

v nitru si nesou,

myšlenky na zítřek.

Semeno vzpoury klíčí.

Mnohý šel spát,

někdo ještě zůstal,

v zahradě

v myšlénkách na milostný film.

Ten, kdo měl věčně hlad,

vezme si za příklad

„rue de Lausanne“.

Snad zítra již někdo bude podřezán.

Poblíž hlediště jsou luka kmínu,

keře jasmínu.

Mnohý nešel domů. –

Proč?

Louko vonného kmínu,

keři jasmínu!

Z vás bude dobré svatební lože,

až elektrické lampy zhasnou

a sad utone v tmách.

Objímat budou čtyři stěny,

ty, kdož šli domů spát,

v jichž lebkách odnesen

veliký sen:

Pomstěny

budeme my a všichni padlí.

Kapitán Schmitt,**)

„Kňaz Potemkin“ poplují v snách.