Kiosk.

Má tlamy divných potvor v každém rohu

a s hrotu šikmé střechy nad průplavem

drak spouští tady ocas a tam nohu

po řezbách v arabesek věnci hravém,

kol jasmín divoký a tíseň hlohu

dští bílých květů hvězdy celým splavem;

jest průplav s můstkem napřed a les v zadu

se pojí divné stavbě za ohradu,

máš kiosk za květ na pozadí tmavém.

Teď malé kolem něho na mýtině

jen bažant se zlatým se míhá chvostem,

jak druhé slunce v tmavém lesním klíně

páv s ohonu i hrdla zářným skvostem,

jak drahokamů tříšť by v porostlině

a ve kapradí nad rozpadlým mostem

zde hrála vyloupaná z vzácných šperků,

tu smaragd, rubín, tam plá safír v štěrku

jak šperk těch dam, jež bývaly mu hostem.

Kde časy jsou, kdy stěn mu ku ozdobě

jen lítal štětec, míhalo se dláto,

kdy nyní slepá v štítu okna obě

kryl gobelin, jak maloval jej Watteau.

Teď pusto tu a ticho jako v hrobě,

na římsách, lištách zbledlo rudé zlato.

A jak to teprv v jeho truchlí lůně! –

Tam květů vybledlých jen bloudí vůně,

dech lásky zhaslé... Žalno myslit na to!

Co polibků kdys tady v objímáních

se vyměnilo – jaro květů nemá,

ni paprsků na jásavých svých skráních,

co šeptů na staré to lásky thema!

A v zimě v dobře opatřených saních

jak biče praskaly! Teď kol tiš němá...

Kde průvody mask, kde jsou serenady?

Jen stínů fantastické kavalkady

se honí, tetřev tluče perutěma.

A bílý holub jak duch těchto míst

se nad hřebeny vikýřů v mrak vznese,

na sosnách v dáli tmí se kostry hnizd,

list žlutý vzduchem víří větrů v plese

a žalobný a stenající svist

zní z nitra kiosku a dál se třese

a brzy pláče osyka a jíva,

klen, habr, vrba – vzdechů tisíc splývá

na jednotvárnou píseň v celém lese.

To píseň minulosti! Z ňader tryskne

i hmoty mrtvé; avšak v mračném tlumu

zas rázem náhle pozdní slunce blyskne,

dřív než se skloní k lesnatému chlumu;

tu křikne tetřev, doupnák temně stýskne,

les v jednotvárném zastaví se šumu

a bažant zlatý v slunce líně zírá,

páv zářivý chvost v duhu otevírá

a kiosk dál sní pohroužen v svou dumu.