KIRDŽALI. (I.)

Tmavých lesů pode krovem,

věčných skalin v pevném hradě

mocným Kirdžali vlád’ slovem

po východě, po západě,

nad rájou i nad Balkánem

dobrou puškou, jataganem

po své vůli, po své radě. –

Byl jak dubec na Balkánu:

tělo mocné, mocné páže

dobrý kořen k půdě váže,

a tu půdu k jataganu. –

Hoj, jak často sokol nový

pod Balkánské letí krovy

v pěknou službu lesů pánu!

A jak se to Turčín třese,

„Kirdžali“, kdy vzduchem letí,

sokol kdy se v kraje snese

s sokolíky ve zápětí.

A což rája utýrána!

jak ta vítá lesů pána,

jaký svátek jemu světí! –

Však co dnes mu rmoutí duši,

v čacké tváře chmůry tělí?

Co klid Kirdžaliho ruší,

že se dneska neveselí?....

Kolem věrní sokolíci:

v pěsti šavlu posestrici

s divokými stojí čely,

divoké své písně pějí.

Zatím zraky jinou dumu –

o úrodné ráji v rumu

bleskem blesků vyprávějí....

„Ještě včera rája svěží,

dnes již ve svém rumu leží;

ještě včera v plesu reji

živě kvetla pod Balkánem;

ještě včera v růžné pleti,

dnes zhynula jataganem.

Však smrť horší jataganu

v harem býti pochovánu

vilných Turků do objetí!

Padla rája, sláva padá.

Kněžka ráji, růže skvělá,

ve haremu hyne, zvadá,

hyne Jela, hyne – Jela!“ –

Co dnes mutí vůdce duši,

co klid Kirdžaliho ruší?...