KIRDŽALI. (II.)

Na kobercích drahých látek,

v stěnách pestrých drahokamů,

v zlata skvostech, perlí zdobě

eden baša stvořil sobě. –

Plane skvělý baši státek

z odalisek temna chrámu,

ze divanů dlouhé řady,

ze kypící ňáder vnady,

z křišťalových vodojemů,

stavených zde v pestrém tému,

z chrámu slastí – ze haremu. –

Sta tu krásných očí hoří

smělým bleskem smělé tužby,

sta tu vnad se baši noří

sladkým chtíčem v sladké služby....

V malém koutku lilje bledá

jediná snad hlavu kloní,

a co oko klopí, zvedá,

jasná slza skvostem zvoní. –

Tvář běloučká – jakby sněhu

obláček v ni smutek zavál;

tvář tesknoučká, – jakby něhu

temný vypráh’ žalu nával.

Malý koutek ve haremu,

ale žal v něm velký sídlí –

malý koutek bolu tvému

dali, Jelo, za obydlí! –

Tři dny tomu, co ji litý,

z rodné unes’ Turek chaty,

tři dny tomu, co jí spjaty

temnou mříží slunka svity,

Tři dny tomu co zde touží,

co zde vadne v temné ouži;

tři dny juž ji baša šedý

žárlivými stíhá hledy;

každý den tu hladkým slovem,

úlisnou a hadí řečí

po vítězství práhne novém;

každý den jí bolesť větší.

Každý den ji eunuch smědý

hrozivými stíhá hledy;

každý den a každá chvíle

ze tří dnů těch – bolesť nová; –

každý útok dýku chová,

útoků pak ve přesile. –

A v té době bez naděje

tichým retem prosba chvěje:

„Marja, Marja, svatá panno,

srdce mladé pochováno,

pochováno, vrahem skláno –

pomoz, Marja, pomoz Panno!“ –

Ještě prosba z retů chvěla –

temné čelo uviděla;

temné čelo, rety chvělé,

a ve tváři posměch stele...

„Vrať mi ráju, vrať mi chatu!“

zaúpěla teskno Jela,

„zůstaň svém si ve šarlatu,

ale mně dej chudou chatu,

v níž jsem první slunce zřela!“

Ale baša stáhne tváře

jako k žasu, podivení,

jako k prosbě, k roztoužení,

a pak stařec mluví jaře:

„Ej, krásná panno! vysuš vábné oči:

jest mocný baša, jenž se k tobě točí,

jenž dlouho mezi ďaury jezdil, pílel

po dívce, s níž by skvělý život sdílel!

A hle! tu lovci naskytla se maně

ta nejpěknější pobalkánská laně –

ó běda jemu, srdce-li to ztratí:

pak mušce vlastním cenu jeho splatí!

Tisíce věrných k službě Moslemínů

dám tobě, drahá, za tvou samotinu;

nejskvostší divan ve haremu celém –

jen jedno dej mi – místo v srdci skvělém.

Měj svobodu vši, jakou harem chove,

měj drahý beglik *), stěny smaragdové,

měj život můj – i Boha svého vzývej,

jen líčko zjasni, jen se rozezpívej!“ –

Roztoužený, rozechvěný

takto baša odpovídal,

a s Jeličky obličeje

odpovědi odvet zvídal.

Jela bledá sotva dýchá.

Hlava k prsům nakloněná,

očka jako bezplamenná,

a ret chvěje slova tichá:

„Všecky tvoje Orienty,

všecky řízy, drahé kmenty,

dražší slova, co je vnadí,

svobodu mi nenahradí!

Ale slyš!“ – a pablesk temný

přes obličej přelet’ jemný –

„slyš! já přece v mysli

rozpočíst chci, rozhodnouti,

jasnými se zeptat čísly,

k tobě-li mně srdcem lnouti.

Do té doby, do té chvíle,

hamamu než seznám léku,

odlož zatím, statný Beku,

všecky tužeb temné cíle!

Pak – snad – – – “ Oko baši hoří,

a ač nerad, přec se volným tvoří:

„Nuže, Jelo, čekám odpovědi!“ –

V ňádra skryla temné tváře,

s tváří těžkou slzu – lháře –

„Čekej, čekej, hamamu jen hledi!“ –