KIRDŽALI. (IV.)

Tmavých lesů pode krovem,

věčných skalin v pevném hradě,

mocný hajduk vládne slovem.

Přísně soudí sokol vraha,

kůlem soudí bismallaha!

přísně soudí v přísné radě –

běda mu! kdo stížen v zradě. –

Hoj a co dnes pod Balkánem

Kirdžaliho chmuří zraky? –

Hajduci kol jako mraky,

bouřné mraky nad koránem...

Se rtů hučí divé zpěvy,

ne tak zpěvy jako hněvy

pomíchané jataganem. –

Přísně soudí sokol vraha,

kůlem soudí – bismallaha!

„Hrdý bašo!“ Kirdžali zved’ hlasu

k Turku, jehož s hlavou nakloněnou

hajduků sbor před soud staví v jasu.

„Hrdý bašo! Rája s půdou rozmetenou,

krev nevinná, již jsi vylil v zlobě,

oběti, jež v haremu kryl’s hrobě,

před soud Kirdžaliho tebe ženou! –

Přísně pak on soudí vraha,

kůlem soudí – bismallaha!

Však chci býti milostivým tobě,

vyjevíš-li beze lsti a klamu,

kam jsi poděl dívku Jelu v době,

nežli sokol zalet’ do haremu!?“

Vzepnul hlavu, tváře smíchem stáhnul

a pak baša v tyto zvuky sáhnul:

„Rozvesel se, krkavčino lesů!

že ti ptáček z ruky vyklouz’ hladký,

a to z ruky ve svah rokle vrátký,

odkudž tobě sladkou zvěst tu nesu!

Allah velik! zavolal ji dříve,

než-li pomoc z ruky hajdučivé,

jako volá bašu k věčna plesu!“ –

Kirdžaliho tváře chmury kalí,

rámě klesá na hrozebnou zbrani –

„Špatný hajduk, jemuž supi vzali

holubičku zrovna před snídani!“

A sám ránu do hlavy si vpálí....

Zachvěly se lesů krovy,

věčných skalin pevné hrady –

soudil hajduk svými slovy,

soudil rájou, soudil všady,

nad Turkem i nad Balkánem,

teď nad sebou lesů pánem

vlastní vinu cizé zrady. –

„Kirdžali již dohajdučil!“

zní to skálou dál a dále.

„Běda vrahu, vrahu krále,

že též mřít se nenaučil!“

Po Balkánu šedém klestí

stejné a jen stejné zvěsti:

„Kirdžali již dohajdučil!“ –