Kirké.

Rci, jakým kouzlem, jakým silným čarem

jsi dovedla tak jímat ctného reka,

že na choť zapomněl, jež doma čeká,

kles’ na tvá ňadra zpět zpit novým žárem?

Zda plných páží, ňader, boků tvarem,

jichž vděk se linul jako hudby řeka,

on nezatoužil dlouho do daleka

spět bouře peřejí a větrů svárem?

Či spíše půvab to byl tvého ducha,

tvůj úsměv spící ve dolíčku brady

jak Eros v růžích sotva narozený?

Že touhou stále plála ústa suchá

po nových polibcích, až vínu vnady

zas podlehla, silnému vínu ženy?