KIRMESS.

Kdys dostih' mne Falstaff, můj starý a protřelý životem druh,

a řekl: „Kdy konečně splatíš věčné radosti dluh?“

Můj moderní Falstaff, jenž k věčnosti prudký odpor cítí,

však dobře zná, po celém světě co dobrého k jídlu a k pití,...

kde překrásné čekají ženy s očima mandlovýma,

a jaká kde dostaveníčka, a kytary zvuk kde jímá,

kde nevěrných paní dvířka se zavírají lehce,

a od tanců, rodinných svátků a kněžských hodů se nechce...

Tu já jsem ho vyslech' a řekl jsem: „Falstaffe, jednou snad

se radosti silné a živelné musím také vzdát,

však teď se mi s očí kliď: Dny, noci mne cosi hlídá

a dočkat se musím dne... Ty víš... Ta duší bída...“

Tu chechtal se hlučně a do stehen hlučněji dlaněmi třískal,

a posupně nosem frkal a syčivě skrz zuby pískal:

„Proč bolí tě veškerenstvo, ty placený hodnostáři,

jak vyčet už pobožnůstkářský ti krtek se svatozáří...“

Já vděčně se vesele zasmál Falstaffa humoru zlému

a anekdotárnímu smyslu zábavy oplzlému...

Však přec jsem se nehnul. Já seděl a naslouchal moři hlasů

a nárazům suchých větrů a chřestění zčernalých klasů

a žízni země, jak praskala, hladu lidské touhy,

jež měřila velkost bohů. A na zápas lidský dlouhý

já díval se mlčky, kde na polích krvavá, zdupaná tráva,

a jedním jak pohasla dnem v ní silných národů sláva...

Tím končilo setkání naše v žalů nesmírných době.

Však přece nás něco táhlo vždy lidsky živého k sobě...

Pak v jeden zas jásavý den mne Falstaff navštívil

a řekl: „Můj žaludek sláb je. Chianti dnes bych pil.

O astrachánském nejlepším vím já kaviáru,

o sto pět let starém a v Evropě proslulém pivovaru.

Hle, akcie báječně stouply. – Než, dokud čas, žít jen, žít...

Ty musíš, ty musíš, bratře, ty musíš dnes se mnou pít...“

Já živelného a hlučného bál se společníka,

měl silné plíce jak básník, jenž do světa troubit si zvyká

a potom chraptí a slintá. Však srdce byl předobrého,

sta parasitů tak nenápadně a rytířsky tylo z něho,

s ním sebevědomý rod příživníků vždy křičel, se chvástal:

„Žít silný a živelný život; žít umět,“ tak každý z nich žvástal...

Já bál jsem se Falstaffovy radosti ze života...

On přeháněl příliš heslo. Po svém mu rozuměl, slota,

a naivnosti mé smál se a mému roztoužení,

a posměchem rozdupával o velkých cílech snění...

Neb v bezhlasém tichu já poslouchal dravé žaly kroužit,

a přimknuté k zemi a trpící ženy se něčím soužit,

a dunění kroků jsem slyšel, jak vojska by mohla jít

do království sousedních, bít se a bít a bít a bít...

Tu žalost veškerenstva jsem na svá slabá bral bedra

a vlék' jsem se pouští tou zim sněhem a parnem vedra,..

však nikam já nedocházel, že břímě jsem na zem skládal,

a duch můj jak podťat se zdál a zanikal, svadal a svadal...

Tu po třetí Falstaff přišel a do duše se mi smál,

mne lákal: „Tu přítěž nech v škarpě a můžeš-li, kráčej dál...

Ne, že by ta lidská rota se nevzpamatovala v chvíli,

víc dobré vůle vždy měla, než skutečné k činům síly

a nikdo z nich nebyl lepší: jen několik zbouraných hrází

a několik principů zbylo a diplomatických frází...“

Však nebylo to tak průměrně jasné a jednoduché.

Mé oči ne dosti slepé a uši ne dosti hluché

pro dny ty, jež sílu kdys chtěly, však slabé příliš mřely,

pro ideje, které na svoje poslání zapomněly...

Já posud snil: plody rvát stromům a dary, jež země dá,

a lásku brát vášnivou všude, jež náhle tě vyhledá,

a vůni brát květům a krajinám po bouři světelnou duhu,

klid roztroušeným domkům a obrovským městům vzpruhu,

od milenek všecko, co přejemnou krásou se zachvěje,

od matek to všecko, co nejhlouběj srdce zahřeje,

vše využít, prožít, vše proniknout a vše získat...

Jít alejí kvetoucích stromů a opít se vším a výskat...

Tu po čtvrté Falstaff přišel a nehnul se mi z jizby

a posměšnými slovy jak do srdce mi říz' by...

A obří tlapou mne chytl, já za ním se potácel...

Den v říjnu byl plný jasu, vzduch mírným teplem vřel.

Tu před námi široká třída bud jarmarečních stála...

V svém živlu se Falstaff cítil. A jodloval: tralala, trala...

Hned křivými zobci nás vítali papoušci u pestrých stanů,

kde zástupy tisícihlavé se v různou valily stranu, –

byl slunečný, lidový svátek, kdy vše se zapomíná,

i rodinná nedůvěra i bolest drobná i vina...

Šly zástupy, stoupaly, míjely, v barevných skvrnách plály

a s klobouků dívčích květy se k chodcům nahýbaly,

a postavy nejkrásnější a oči nejžhavější

jak koho zavolaly, hned zdály se tajemnější...

Jak šílely rozkoší zástupy, vlny jak zvedaly,

jak nejkrkolomnější zábavy sobě hledaly

a nejdivočejší hudbu křiklavých orchestrionů

a houpaček lítajících, pískot, hlahol zvonů,

řev cikánských vyvolavačů, svist šipek, jež cíl svůj stihly,

neb nabídky šarlatánů, jež ve verších se líhly,

i laciná pozlátka, hračky, jež lakem zavoní,

a marcipánová srdce i husary na koni...

Po obrovských prostorách okružní cesta není tak snadná...

Sta přátel Falstaffa vítá a tu a tam dáma vnadná

zve pohledem,... vinárníci tu nejdražší načali známku,

jak lákavou volavku Falstaffa ku vlastnímu zvou krámku,

i krčmáři volají, k zemi až kloní se lahůdkáři,

a tam, kde si Falstaff sedá, stůl rudými nosy září...

A zase jsme kráčeli dále, mé nohy již vratké trochu...

Však Falstaff jde dosud vzpřímen: to dosud nic není, hochu...

My pivnice prolézali, kde v pološeru a čmoudu

u korbelů sedělo tisíce illuminovaných bloudů,

tu Falstaff teprve humoru zdál se nabývati

a v zástupy napilých sousedů pitvorně pokřikovati:

Nuž, jaká pak bída duší, mi Falstaff se bouřlivé smál.

Jsou lidé spokojeni. Ten nejnižší i ten král.

A pro evropskou to rozhodno zdá se situaci.

A pláče-li někdo uvnitř, to se celkem ztrácí – – –

Tu z celého vola, jejž pekou, si každý kousek koupí.

Kdo v pivnici neopil se dnes, je profét hloupý.

A jako ten vůl, tak štěstí na drobné, chutné řízky

je bohy ukrajováno do tvé hliněné misky – – – –

I tebe my naučíme se rozhřát i radostí malou

a vše, co je dosažitelno a prospěšno tělu, vzít s chválou.

Již nevím, kde všude mne vlékl. Kdes kvičely klarinety

a městské se točily dívky v kole jak zpestřené květy,

jež divoce víří... On řekl: „Teď čas je. Jak rozkvétá

ta smavá plavovlasá. A tam ta brunetta!

Jen chvilenku, skloň se nad ní a můžeš o všem zvídat,

i o tom, co má v srdci, ji galantně vyzpovídat...“

Již nevím, kde všude mne vlékl... Však do všech panoram

se nahýbal blahosklonně a každý prometl krám,

a všude popil a pojed', slavný v lidských očích

a na všech jej střelnicích zříti a na všech kolotočích...

Již nevím, kde všude mne vlékl... Jen jedno na konec vím,

že pitvorné postavy bloudily ztemnělým stromovím

a vyprazdňujíce žaludky, k sudům vracely se,

zkad záře čadivých lamp již zhasínavě tmí se,

a všechny zas usedly k sudům pod staleté lípy,

z nichž točily ubledlé ženy, nahýbajíce pípy,

až syčivý nastával konec v úsvit dne bázlivý...

Zpěv pozdních chodců se ztrácel a zamlkal chraptivý...

Kdes po koutech roztažená se krčila zmožená těla;

tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla,

však pro úřady vyšší si zapsala výtržníky,

jen sebe zapomněla, křesťanské lásce díky...

I nějaký umravněný abstinent se zdvihal

od stolu, kde v karty hrál a podivuhodně říhal:

mně bohužel také je známo, co ráno ženy chtějí,...

svým nedůvěřují mužům a kapsy převracejí...

A skupiny hlav se zdvihaly pitvorně z temných koutů,

a těla se ohmatávala rozkoší ještě, že jsou tu,

za chrápání zdravého, těžkého usínala k ránu

na polité podlaze špinavých, opuštěných stanů...

Jen Falstaff šel rovně pustou a širokou stanů řadou,

na něž se slunného rána paprsky slabě kladou

tím přísvitem modrým, a spokojen vedl mne ubledlého

a bručel: „Toť život. Toť život... Co jiného urvat z něho?

Jen vzplanutí, vášeň, vzdání se, illuse... – kocovina... –

Vše využít, okusit, útočně roucho strhat s klína.“

A ztrácel se do mlhy ranní. A jodloval: Tralala, trala...

Však ve mně jak apokalyptická obluda černá zas vstala,

ta dávná a úžasná bolest... Ji zvážil jsem, za svou ji beru,

sta vyje v ní sevřených hrdel ze všech světových směrů.

V ní strašný hlas naší krve, jenž dosud se dovolává,

jen v zápasech vysilujících rve po kusech kusy práva,

své radosti duše jen sní, však prožít je nemá času: – –

buď odrazí vrahů nůž, neb zemře beze hlasu.

A ať se mi zdá, že ji ponesu sám zas dnem i nocí,

hlas krve mé, krve naší, hlas tlačených ke zdi mocí –

z ní bouří a vzpíná se k předu, čas touhami předstihuje

a bičuje přítomnost shnilou a budoucnost připravuje.

Mně znamená prožitá bolest boj úžasný, charakterní...

Nad radost je silnou, v ní pramení pudové záchrany věrní

však naplnit musí cele, než útokem k předu nás žene,

být kulturní pákou: neb cílem jí není dosažené – – –

Víc, více... Víc, více... A touhy kdes kroužily velkými křídly,

za kořistí pustily se, již unikati už shlídly,...

a bolesti lidské vyly, jak přerod Svědomí světů

na krvavém lůžku by děl se, než k novému vztyčí se letu...