KISMET

Má duše čekala tě, Ibrahime,

a proto ji tvůj vstup sem nepřekvapil.

Noc významná už přešla nad Stambulem,

můj kismet zde je – nevíš, co to značí?

Když malým Čerkesem byls na Kavkaze,

a učitel vám, dětem, Koran čítal –

tu nevykládal vám o této noci?

Ty, Ibrahime, znáš sklon mého ducha:

jsou cizí jemu věci politické

i o vojáky nestará se nijak

a vzdáleny jsou mu i pletky s Franky –

v běh věci hledím, jako v proudy vody,

jež plynou mimo mě a kamsi k cíli,

jenž lhostejen mi. V zahradě své chodím,

na život rostlin s účastenstvím patřím

a radostí mě plní každý lístek,

jenž přes noc přibyl. V Koran zahloubám se

a jeho moudrost ducha mého nese

jak anděl boží nad tím celým světem

tak vysoko, že jako mraveniště

se dole hemží jeho strast i tužby.

Sbor dobrých Ginnů u mě dlel a bydlel –

až k oné noci. Na konci kdes ráje

strom lotosový stojí, strom všech stromů,

do výše, šířky, velký, nedozírný.

Má miliony milionů listů,

ten čerstvý je, ten svadlý, světlý, tmavý,

a na každém je psáno lidské jmeno.

Tak člověk každý – effendi i tulák –

má lísteček tam, tak je vůle boží.

A v noci osudu se tohle stalo:

šel Allah rájem, přišel k stromu lidstva

a vlastnoručně zatřás jím, a listy

se snesly k zemi. Asrael šel za ním,

ten černý anděl Smrti, listy sebral

a vešli potom oba v onu síni,

kde v péči archanděla Gabriela

je kniha života. V ní zaznamenán

jest osud nezvratný všech zemských tvorů,

v ní Allah listuje a porovnává,

zda shodna jmena s těmi, které sebral

pod stromem lidstva černý anděl Smrti.

I stává se, že neshodne se seznam

s záznamem knihy, nebo Allahovi

se zalíbí – je velká moudrost jeho –

to, ono opravit – vše Allah může,

on Jediný, on Mocný, Nevýzpytný –

i předříkává, Gabriel pak píše –

tak stalo se, jak vždy se takto děje

v té noci osudu, jež matkou byla

té noci dnešní. Vše je rozhodnuto.

Bůh ustanovil – nutno poslechnouti

a není vyhnutí a vyváznutí.

Můj bratr Medšid, Bůh se smiluj nad ním,

šel k branám ráje. Šejch ul Islam připjal

meč Osmanův v mešitě Ejubově

dnes bratru mému, Abd ul Asisovi.

Má syny padišah – je dává nebe

i nám i jemu, aby rozmnožen byl

lid milý bohu. Každý otec touží

to vše, co má a čím je na tom světě,

zanechat synům, padišah i žebrák,

a touha ta je dobrá, spravedlivá,

neb do srdcí ji lidem vložil Allah.

A žádný otec nemiluje dosti

svých bratrů ani, když té svaté touze

se jako překážka do cesty staví.

I padišah ne. Bylo, jest a bude

tak v domě Osmana dle vůle boží,

Noc osudu už byla, Ibrahime,

a já tě čekal. Přiznávám se, doufal

jsem pošetile, že snad třeba měsíc,

či týden, několik dní osud počká –

leč Allah rozhod. Padišah tě poslal,

– a černý stín zřím, za tebou jak stojí,

a vím, to Asrael je, anděl Smrti –

list s jmenem mojím setřás tedy Allah

v té noci, anděl Asrael jej zdvihl

a knihou osudů to potvrzeno.

Můj bratr, Abd ul Asis sultán,

mou smrtí není, nesmí býti viněn,

vím já to, ty víš. Kismet. Chce tak Allah.

Tvá ruka netřese se, Ibrahime?

Což – zkušenost máš... Kolika už pašům

a vezírům jsi pomoh k bráně ráje!

A, Ibrahime, šňůra ta je pevna?

A neužita? Nuž, zde moje hrdlo!